Rekviem

Zlatistvá korouhev pyšně se leskne

v půlnočním slunci žití.

Tíživé praporce sklesle visí

ve větru, zapomněly vlát.

Tisíce mužů stojí proti sobě,

tisíce vdov a sirotků stojí za nimi.

Strach je obchází, zdálky se dívá,

bojí se přiblížit.

První z nich se žene vpřed,

kopí před sebe vystrčené

a oči křečovitě zavřené.

Bolest a pýcha ho zastihly

v jediném okamžiku,

který byl však tak krátký,

že se nestačil ani

                          pousmát.

A ostatní běží vpřed,

jeden po druhém, ale všichni.

Nikdo nemá odvahu

zůstat stát.

Zarudlá pavéza chmurně kryje

bílou tvář s natrženým obočím.

Jedni slavili, že vyhráli,

všichni, že přežili,             

zatímco Cháron počítal

                                 drobné

a odstrkoval loďku.